Nadšená devadesátá a plná iluzí

https://www.facebook.com/svetzeny/?fref=tsV devadesátých letech jsme zakoušeli první pocity svobody. Jaký je váš pohled na 90' léta? Jeden takový se objevil ve speciálu časopisu Svět ženy a my vám ho teď přinášíme.

Po pádu komunizmu se mnohé začalo rychle měnit a vše se zdálo být na dosah. Svoboda byla opojná, najednou jsme směli cestovat, dalo se zbohatnout i o vše přijít. A kdo měl odvahu, mohl začít podnikat.

Československé plánované a centrálně řízené ekonomice dochází v 80. letech dech. Neroste, spíš zpomaluje. Spotřeba domácností stagnuje, v obchodech chybí řada věcí jako třeba toaletní papír nebo dámské hygienické potřeby. Vzmáhá se černý trh, úplatky, všichni hledají co nejlepší konexe a „kdo nekrade, okrádá svou rodinu“. Dokonce mírně klesá i průměrná mzda. Vláda to řeší stejně jako dosud: víc lidí, víc surovin, víc energií do výroby. A tak není divu, že v roce 1989 potřebuje československá ekonomika na výrobu stejného zboží dvakrát víc energie a cementu, třikrát víc oceli a šestkrát víc kilometrů dopravy po železnici než státy na západ od nás. K tomu se nepřehlédnutelně devastuje životní prostředí. Po vzoru Sovětského svazu se komunisté snaží churavou ekonomiku i celou společnost léčit „přestavbou hospodářství“. Je to ale jako hasit oheň benzinem. Pokud KSČ trvá na centrálním plánování, společenském, a nikoliv soukromém vlastnictví a cenové regulaci, pak reformuje nereformovatelné. Z té doby si možná vzpomenete na jednodušší cestování do Jugoslávie a širší nabídku služeb pod značkou: „Povolení národního výboru mám.“ Navíc naši soudruzi k perestrojce přistupují po svém – aby se vlk (Gorbačov) nažral a koza (jejich funkce) zůstala celá. A tak celou zemi pomáhají postrkovat k listopadu 1989, který je pro ně vlastně ranou z milosti.

Od samého začátku devadesátých let se https://www.facebook.com/svetzeny/?fref=tszačínají dít věci do té doby nevídané. Československá ekonomika je jednooká mezi slepými. Je sice nejvyspělejší z postkomunistických zemí, ale jeden Čechoslovák zvládne vyrobit jen o něco víc než třetinu toho co Němec. Rozpadá se trh RVHP, nová odbytiště ještě nejsou. Politika nepřeje silnému zbrojnímu průmyslu. Transformace si vybírá svou daň v podobě víc než jedenáctiprocentního poklesu ekonomiky. Někdo ji musí zaplatit – kdo asi? V roce 1989 si lidé z průměrné výplaty mohli koupit 1132 kilogramů chleba, o dva roky později už jen 575, skoro o polovinu méně. Máslo skáče z osmi korun na 24, mléko ze dvou na osm a podobně i další potraviny. Nájmy se ještě drží při zemi, elektronika by sice zlevňovala, ale brání jí v tom zdražení dolaru, který se během jediného roku (1990) zvedl ze třinácti korun na 28. Po dlouhých letech, kdy jsme všichni brali plus minus stejně, se začínají dramaticky zvyšovat rozdíly v platech. Obtíže vývoje překonáváme radostí z cestování otlučenými karosami na otočku do Benátek, často kupujeme zboží, které sice tak moc nepotřebujeme, ale můžeme si je koupit. A hlavně: všichni podnikáme! Vstupujeme do malé i velké privatizace. V té malé se draží 25 278 provozních jednotek – buď kompletních, nebo jen jejich nájem. První vydraženou provozovnou je kožešnictví Liška v pražské Železné ulici.

Ekonomové svádějí boj o to, jak se co nejlépe dobrat od socialistické plánovité ekonomiky k té tržní, kapitalistické. Nikdo ve světě totiž potřebnou zkušeností nedisponoval a nebylo o co se opřít. V zásadě se dalo jít dvěma cestami. Pomalejší a důkladnější, která ale počítala s dlouhým přechodovým obdobím. Anebo se všechno dalo rozstřelit, vzniklé překážky překonávat za pochodu, doufat, že vše dobře dopadne, abychom byli z té šlamastiky co nejrychleji venku. Dnes už víme, že jsme se vydali druhou cestou, a také víme, jak dopadla. Srovnávat ji s pomalejší a možná zodpovědnější cestou ji ale bohužel nemůžeme, neboť tou jsme zkrátka neprošli, a nevíme tedy, jaký by byl její výsledek.

https://www.facebook.com/svetzeny/?fref=tsRychlost byla taky hlavním motorem kuponové privatizace. Každý z nás si mohl koupit ve dvou etapách (1992 a 1994) za 1000 korun kuponovou knížku a kupony vyměnit za akcie podniků. Proces to byl rychlý, pro každého dostupný, k akci nebyl zapotřebí domácí kapitál a podniky nebylo nutné zatěžovat úvěry. To se ale společně s nedostatečnou legislativou ukázalo jako největší slabina této formy privatizace. Noví vlastníci nebyli v mnoha případech koneční a neměli zájem na rozvíjení podniků. Mnoho kuponů odčerpaly investiční fondy, které byly regulovány zcela nedostatečně a v podstatě si mohly dělat, co chtěly.

Slova tunel a tunelování dostávají nový význam. Teoreticky nejúspěšnější mohl být investor, který celou knížku investoval ve vhodný okamžik do akcií Elektráren Opatovice a podařilo se mu jich získat 50. Pokud je prodal přesně 14. března 1994, získal 502 500 korun. Jestli právě tohle někdo stihl, nevíme, ale čtvrtmilionový zisk z těchto akcií zaznamenán byl. Ekonomicky se kuponová privatizace příliš nezdařila – nepřinesla firmám potřebný kapitál a neumožnila jejich kvalitní kontrolu. Ale politicky zafungovala a pomohla pravici k volebnímu vítězství, protože každý rozdaný kupon se do jisté míry stal i volebním lístkem.

Česká ekonomika překonává vcelku rychle propad, kterým platila za transformaci, a začíná růst už v roce 1993. Pomáhá příliv zahraničních investic a rostoucí mzdy akcelerují domácí poptávku. Po této expanzi ale podléhá na přelomu let 1996 a 1997 malé recesi, ze které se zotavuje až v roce 1999. Na vině je finanční nestabilita vůči zahraničí, daná především masivním růstem dovozu. Problémem se stává nezaměstnanost, která v roce 1999 dosahuje téměř devíti procent, bez práce je na půl milionu lidí. Pokračují změny v průmyslu, kde dominantní roli přebírá automobilový průmysl, který vytlačuje neefektivní hutnictví. Především díky autům země od roku 2004 víc vyváží než dováží. Nezaměstnanost má dnes Česko nejnižší v Evropě.

Devadesátá léta určitě nebyla dokonalá. Pomohla získat velký majetek těm, kteří se nebáli, moc si nelámali hlavu se zákony a využili toho, že se „na chvíli zhaslo“. Jen záchrana bank pak stála oficiálně 500 miliard korun, podle některých názorů ale i dvakrát tolik. Nicméně pokud nás devadesátá léta dovedla až do dneška, pak to zase tak špatné není. Žijeme si nejlépe, jak jsme si kdy žili, a nesmíme zapomenout, že oněch 27 let od listopadu 1989 je i přes všechny turbulence nejdelším klidným obdobím v historii našich samostatných států.

autor: Přemysl Čech
článek je ze speciálu Retro návraty vydaného nakladatestvím Burda.
Pokud vás zajímá autorův pohled na léta 30.40.50 můžete si tento speciál stále ještě zakoupit.

článek k zobrazení v PDF zde

tento příspěvek pro vás připravil a vybral:
Martin Cibulka - Facebook

 

V Praze 8 dne 12.12.2016