Editorial kmotra no.3


 
Máte rádi pověst o Blanických rytířích? Chlapci v naleštěné zbroji spí pod kopcem a čekají, až bude národu nejhůř. Pak vyjedou.  A my, zřejmě ovlivněni legendou, čekáme, až se objeví zachránce, abychom se v zákrytu za ním dostali do bájných zahrad Edenu.  A on překvapivě nikdo nepřijíždí, pod Blaníkem se dál klidně spí a jen občas, v poslední době o něco četněji, si někdo na svojí košili připne erb, popadne do ruky kopí a řekne: „Jsem to já“. Vždy se najde něk- do, kdo mu uvěří. V soukromém životě, v politice, v zaměstnání. 
 
Vše je pak umocněno vlastností ve zdejších luzích a hájích velmi roz- šířenou – věčnou nespokojeností a závistí. Když se nám nedaří, může za to špatná souhra okolností, možná dokonce někdo, komu se daří lépe. A tak zase vyhlížíme z okna, zda od Blaníku neuslyšíme dusot koňských kopyt. Namísto toho nás teď zachraňuje před cizí invazí člověk s japonskou krví v žilách, kterému zdatně sekunduje jeho slo- venský kamarád. Možná jsme špatně koukali do atlasu v hodinách zeměpisu, ale plést si Blaník s horou Fudži nebo Lomnickým štítem, to je na mě trochu moc.
 
Martin Cibulka

 

V Praze 8 dne 1.06.2014